Nejvíc na světě miluju tu rozmanitost-každý den mě nasere někdo jiný!!!
Kdopak to je pro dnešní den???

XVII. kapitola

24. prosince 2010 v 10:03 | Faillë; Draco |  Povídka Svítání
Po dlouhé době další kapitola... V ději se posuneme do doby těsně před Vánoci. 

XVII. kapitola - Otcovství


Seděli jsme v kupé spěšného Bradavického vlaku. Seděla tam skoro celá naše parta, teda pokud nepočítám náš známý trojlístek. Jasper mě hladil po vlasech a sem tam mě políbil. Vlak začal pomalu zastavovat a já se už začala zvedat. Jasper mě však chytil za ruku a přitáhl k sobě.

"Kdy se uvidíme?"

"Večer ti dyštak zavolám."

"Dobře."

Počkala jsem až se vlak úplně zastaví a rovnou vyběhla ven i s kufrem. Začala jsem se rozhlížet. Uviděla jsem tátu. Rozeběhla jsem se a skočila mu do náruče.

"Tati!"

"Will, na parkovišti na tebe čeká tvůj miláček."

"Jak?"

"Věděl jsem, že ho budeš chtít vidět."

Zaslechla jsem vrčení a tak jsem se otočila. Jasper vrčel. Táta mi hodil klíče. Nechápavě jsem zakroutila hlavou a rozeběhla se na mudlovské nádraží.

"Ta holka snad nikdy jiná nebude."

Vyběhla jsem na parkoviště, kde stálo moje autíčko. Rozeběhla jsem se k němu a hned se vrhla za volant. Pohodlně jsem nastartovala a vychutnávala si ten pocit předení motoru. Vůně kožených sedadel a předení motoru mi připadalo tak známé. Někdy jsem měla chuť rozjet se do neznáma a nikdy se neotočit. Třeba bych mohla jet do USA a celé ho procestovat. 

Táta nasedl na sedadlo spolujezdce, ale před tím dal můj kufr do kufru auta. Sešlápla jsem plynový pedál až na podlahu a rozjela se směrem domů. 

"Will, opravdu chceš ukončit studium?"

"Ne, že bych chtěla, ale moje přeměny jsou poslední dobou neovladatelné. A mojí spolužáci mi taky dvakrát nepomáhaj."

"Ale Brumbál říkal, že o tom mluvíš s Remusem. A prý ti to pomáhá."

"Už je to lepší. Víš tati, zajímalo by mě, kdo byl můj otec."

"Will, znám tě až moc dobře. Jakmile bych ti to řekl, tak by ses ho vydala hledat a nejspíš ho zabila."

"Jenom bych mu urvala pár končetin. Tati, prosím."

"Dobře. Řeknu ti jeho jméno pouze pod podmínkou, že dochodíš Bradavice."

"Souhlasím. Dodělám Bradavice, ale pak se ho vydám hledat a je mi jedno, jestli bude na konci světa."

Na znamení souhlasu jsem si potřásli rukama.

"Jmenuje se Carlisle Cullen."

"Carlisle Cullen?"

Prudce jsem zabrzdila a zděšeně se na tátu podívala. Ne to není možný! Carlisle Cullen, dyť tak se jmenuje nevlastní otec Jaspera a Emmetta. Zuboženě jsem si složila hlavu do dlaní a začala plakat bez slz. Táta si mě přetáhl na klín a začal mě utěšovat.

"Will, ty ho znáš?"

"Je to nevlastní otec mého přítele."

"Ach zlatíčko, je mi to tak líto."

Zbytek cesty jsem ležela na zadních sedadlech a vzlykala. Nakonec jsem vyčerpáním usnula. Probudila jsem se až ráno. Slunce mě bodalo do očí. Jakmile na mě dolehly události minulých dnů, tak jsem se rozvzlykala. 

Tak už dost! Já jsem Adectová! Adectovi jsou krásní a silní. Nebudu brečet pro někoho, kdo o mě nestojí. Sice o mě neví, ale nějakej ten zájem o mamku mohl mít. Vešla jsem do koupelny a smyla ze sebe vše, co se nahromadilo za poslední měsíce. Stres, vztek, láska, přátelství. Nic. Všechno odteklo s vodou a já jsem byla naprosto bez emocí. Ledová princezna Bradavic. Oblékla jsem se a učesala. Sešla jsem do kuchyně, kde pobíhala mamka. 

"Dobré ráno, mami."

"Dobré, Will. Jak jsi se vyspala?"

"Zažila jsem i lepší noci. Kde jsou ostatní?"

"Šli pro stromek."

"Mami, mohla bych se tě na něco zeptat?"

"Samozřejmě."

"Co ti vadilo na těch upírech na nástupišti?"

"Všimla sis toho jenom ty nebo i Vait?"

"Jenom já, ale Vait taky ví, že se ti na nich něco nezdá. Ale nezabývala se tím na rozdíl od mě."

"Někdy jsi až moc všímavá. Stefan mi říkal, že už víš o svém otci. Ale Vait neví o svém otci nic. Ten blonďatý upír, který s vámi jel do Bradavic, Jasper, je otec Vait. To proto se moje myšlenky změnily, když jsem je viděla. Poznala jsem ho. Ale prosím tě, neříkej to Vait. Ne teď."

"Jasper je otec Vait."

Byla jsem překvapená. Začala jsem porovnávat obličej Vait a obličej Jaspera. Nějaký podobnosti tam byly, ale jenom pokud jste se pozorně dívali. Když jste je nehledali, tak jste je ani neobjevili. Přikývla jsem na souhlas a šla pro věci na vánoční výzdobu domu. Začala jsem kolem zábradlí obtáčet girlandy, když přišel táta s Vait a nesli stromek. No stromek, spíš strom. Měl dva metry, minimálně. Postavili jsem jo k oknu a začali zdobit. Byla jsem krapek nesvá, ale dařilo se mi to zakrýt. 

Celou dobu se mi v hlavě honili otázky toho typu: Mám s Jasperem stále být? Jak jí to mohl udělat? Miluje mě nebo Isabellu? A co k němu vlastně cítím já? Miluju ho, nebo ho beru pouze jako bratra? Spousta otázek, ale žádné odpovědi. 

"Will, co se děje?" optala se mě Vait.

"Nic, proč?"

"Že tu stojíš jak Y a koukáš do blba."

"Jen jsem se zamyslela nad dárky."

"Aha."

Na řadu už měla přijít jenom hvězda. Táta mě vyzvedl do vzduchu, abych ji tam mohla dát. Připadala jsem si jako malá holka, která ještě ani neumí počítat. Poté jsem všichni šli ozdobit zbytek domu. Milovala jsem to. Celý dům voněl po chvojí, vanilce a skořici. Když jsme byly s Vait menší, tak mi přišlo komické, jak Vait vždycky vykulila očka, když rozbalila dárek. Táta říkal, že já měla v očích plamínky a po rozbalení takový rošťácký kukuč. Většinou jsem dostávala chlapecké dárky, panenkám jsem totiž vždycky utrhla hlavu. 

Po obědě jsme s Vait jeli nakupovat dárky. Bylo to únavné, ale nejvíc mě potěšilo nakupování dárků pro Teddyho. Koupila jsem mu velkého medvěda, autíčko na dálkové ovládání, autodráho a několik knih. Vait se šla podívat ještě po nějakém oblečení a já si zašla do generálního štábu.

Nikdo tam nebyl, pokud nepočítám toho skřeta. Sedla jsem si ke stolu a jen tak si pročítala pohádkovou knížku. Slyšela jsem šramot na schodech. Otočila jsem se a spatřila muže.

"Kdo jsi?" optal se mě podezřívavě.

"Violynce Adect a vy?"

"Sirius Black. Takže ty musíš být dcera Stefana."

"To souhlasí."

"A co tu děláš?"

"Myslela jsem, že tu někdo bude, s kým bych pokecala. Třeba Remus, Nimf, nebo Snape."

"A nestačil bych ti já?" pronesl provokativně a přiblížil se ke mně obličejem.

Jeho přítomnost mi nebyla vůbec nepříjemná. Chtěla jsem ochutnat jeho vláčné, teplé rty. Nepatrně jsme se k sobě začali přibližovat.


Jsme ale děvky co? Takhle otevřený konec a taky ta délka je strašná, ale co se dá dělat. Nechtěli jsme to dávat do jedné kapitoly. Chceme vás napnout a nechat dedukovat jak to vlastně skončí. Sečteno. Podtrženo. Jsme děvky.
 


Komentáře

1 Seryn | Web | 24. prosince 2010 v 23:55 | Reagovat

ano! ste hnusné, odporné, zlé děvky! :-D takto nás napínat to se nedělá.. :-? :-D kdy bude další kapitola? :-D

2 Kitty | 20. ledna 2011 v 18:08 | Reagovat

tak to ne já otevřený konce ráda teda rozhodně nemám! takže bych asi poprosila o další kapitolku :-)  :-)

3 Šílenej | Web | 4. února 2011 v 21:18 | Reagovat

nejste děvky, jste nehorázný kurvy!!! co to jako je? chcete přes čůni? no počkejte vy smradi!!! a co to zase provádíte chudákovi Jazzovi? o Sirkovi snad radši ani nemluvim...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama